Sjezd 2013

28. sjezd úspěšných pacientů léčebny je za námi

V pátek 6. září 2013 proběhlo další setkání bývalých pacientů léčebny, již dvacáté osmé. A my si myslíme, že se akce vydařila. Setkali jsme se (my současný personál a současní pacienti) s úspěšnými bývalými pacienty, jejich rodinami, s našimi bývalými kolegy, s rodinami současných pacientů i s blízkými kolegy ze spolupracujících zařízení. Byť jsme tentokrát sjezd uspořádali po třech letech a měli tak obavy, zda se kontinuita nenarušila, přijelo hostů stejně, jako na sjezd předchozí, ne-li více. A protože byl krásný baběletní den, mohli jsme pro náš program využít i zámecký parter a nejbližší okolí parku.

V dopoledních hodinách proběhlo setkání bývalých pacientů v komunitách svých původních oddělení. Kdo chtěl, mohl se představit a krátce popsat současným pacientům, jak vypadal jeho život od léčby. Po obědě přišlo na řadu slavnostní předávání zlatých a stříbrných diplomů za roky abstinence, venku v parku ve velikém stanu. Nejdelší abstinence dosahovala téměř 40 roků…když nepočítáme čestného milého hosta paní Maťovou, která abstinuje ještě déle. Na slavnostním shromáždění jsme ocenili i dva bývalé kolegy, kteří zde zanechali či zanechávají výraznou stopu, čestným uznáním Osobnost Červeného Dvora – pana doktora Vladimíra Vlniešku a paní Danu Hynštovou. Také jsme předáním doživotního titulu Přítel Červeného Dvora ocenili spolupráci lidí, kteří přímo v léčebně nepracují, ale výrazně nám pomáhají. Letos jsme tak poděkovali paní MUDr. Stanislavě Pánové, paní Mgr. Dagmaře Bohdalové a panu MUDr. Davidu Adamečkovi.

Po tomto slavnostním shromáždění byla připravena pro oceněné a pro nejdéle abstinující lidi čestná jízda kočárem okolo parku.

Dalším, již podvečerním, vrcholem programu bylo vystoupení našich pacientů. Dlouhou dobu a pečlivě si na sjezdové odpoledne připravili program s hudbou, scénkami, poezií…a zcela jistě, soudě dle bouřlivých reakcí diváků, se zaplněný Ranní sál velmi dobře bavil.

A pak už hudba v parku…a slavnostní ohňostroj…a veliký oheň…a rožnění klobásek…a celý den samozřejmě plno neformálních setkání a rozhovorů…a kdybychom mohli dát na web fotky ze sjezdu, viděli byste, že se na nich většinou lidé usmívají.

Jiří Dvořáček

 

Sjezd očima pacienta

Určitě jeden z nejsilnějších a nejlepších zážitků za mého pobytu v Červeném Dvoře. Mohu dopředu říct, že to bude krásná vzpomínka na můj pobyt v léčebně. Mým úkolem bylo se podílet na hladkém zaparkování přijíždějících automobilů. Tím se mi otevřela možnost hovořit jak s přijíždějícími hosty, tak i s rodiči nebo příbuznými pacientů. Ze všech vyzařovala sváteční nálada a radost ze setkání se známými nebo se svými dětmi či vnuky. V celém Červeném Dvoře vládla slušnost, ohleduplnost, vstřícnost. S tím se člověk setká málokdy i v normálním životě. Jedna z návštěvnic se mne zeptala, zda jsem zde zaměstnán, a já jsem docela s hrdostí řekl, že ne, že jsem pacient, jiným jsem ukazoval pokoj a říkal, jak zde žijeme, co zde děláme, a opravdu jsem se za to vůbec nestyděl. Dvě malé děti jsem učil, jak se hází s létající talířem, a byl jsem moc rád, že se umím chovat a jednám jako normální a slušný člověk. Ohňostroj byl moc hezký, ale kulturní program ukázal, že se umíme bavit jak mladí, tak starší, a že se snažíme překonat vzpomínky na naši často špatnou minulost. Ten pocit nebyl a nevládl pouze u mne, ale co jsem viděl, slyšel a cítil, tak i přes únavu z posledních dní u celého personálu a všech pacientů. I když jsem v léčebně, tak jsem si ten den připadal jako na události, které bych se chtěl zůčastnit častěji pro její atmosféru a pohodu. Věřím a doufám, že se dalšího sjezdu dočkám, i když vím, kolik to stojí práce a času, a to ne jako pacient, ale jako host.

Tomáš K.

Sjezd očima pacienta VV

V PL Červený Dvůr se v současnosti třetím měsícem léčím ze své dlouholeté závislosti na drogách a alkoholu. Díky tomu jsem měl možnost zúčastnit se 28. sjezdu úspěšně abstinujících bývalých pacientů. Bez jakékoliv nadsázky mohu říci, že to pro mě byl nesmírně silný a inspirativní zážitek. Zážitek, na který se nezapomíná.

Byl jsem svědkem radostných setkání starých známých – lidí, kteří se seznámili zde v léčebně a prožili tu společně sice nedlouhou, zato však významnou a nezapomenutelnou část svého života. A od té doby jsou spolu ve spojení a navzájem si pomáhají. I kdyby neexistovalo nic jiného, tak jenom vědomí, že své problémy sdílíme s jinými lidmi, kteří bojují, radují se z výher, ale i váhají, klopýtají a snaží se překonávat problémy… – i jenom toto vědomí člověka posiluje.

Dále mi v paměti utkvělo radostné a slavnostní rozpoložení terapeutů. Když jsem viděl zářící oči paní doktorky Zimmelové, jasně jsem si uvědomil, že nejenom pro bývalé pacienty, ale také – anebo snad dokonce především – pro zaměstnance léčebny, lékaře, terapeuty a samozřejmě i pro zdravotní sestry je tento den velkým svátkem. Kdy jindy mohou na vlastní oči spatřit v takové míře plody své práce? Vidět plný sál lidí, z nichž jeden každý jim vděčí za svůj nový a kvalitnější život.

Vzpomínám i na dojetí pana doktora Vlniešky, kterému se několik stovek pacientů, shromážděných pod zahradním stanem, alespoň symbolicky odvděčilo dlouhotrvajícím potleskem. Ten potlesk vyjádřil více, než by dokázala jakákoliv slova.

V tomto duchu bych mohl pokračovat ještě dlouho. Bylo by chybou nezmínit se o sympatickém a inteligentním vystoupení pana primáře Dvořáčka, který má lví podíl nejenom na sjezdu samém, ale především na tom, že zdejší léčebna je zařízením špičkové úrovně.

Dohodnutý rozsah tohoto příspěvku jsem již překročil – nemohl jsem jinak. I tak jsem zde popsal jen to nejdůležitější, nebo spíše to, co mi nejvíce utkvělo v paměti.

Mám-li prostor pro poslední postřeh, musím se zmínit o kulturním programu pacientů. Nebudu jej hodnotit, protože bych nemohl být objektivní. V roli Závislosti jsem se jej totiž sám aktivně (a rád) účastnil. Nadšený aplaus diváků – bývalých pacientů a jejich hostů – byl tou nejkrásnější odměnou nejenom pro všechny aktéry, ale i pro terapeutky paní Matouškovou a paní Tůmovou, díky nimž celý kulturní program v této podobě vznikl.

Co říci závěrem? Už teď se těším na příští, v pořadí již 29. sjezd. Udělám vše pro to, abych na něj mohl přijet. Bylo by opravdu skvělé, kdybych mohl vyslechnout ta magická slova: „Diplom panu Viktoru V za 26 měsíců úplné abstinence.“

Viktor V