V sobotu 28. 7. 2018 se uskutečnil v Červeném Dvoře triatlonový závod Železný adiktolog. Máme radost, že se závodu zúčastnilo několik našich lidí i lidí, kteří se u nás léčili dříve (a dnes již reprezentovali někoho jiného nebo sami sebe).
Další informace najdete na následujících stránkách: https://www.facebook.com/ZeleznyAdiktolog/ a http://www.zelezny-adiktolog.cz/.
Dále si můžete přečíst bližší popis závodu očima terapeuta – organizátora akce Mgr. Alexandra Debnara a autentické prožitky čtyř účastníků závodu.
V roce 2012 vznikl triatlonový závod Železný adiktolog, jako počin organizace PREVENT 99 z. ú., se kterým má léčebna úzkou spolupráci v rámci adiktologických služeb. Po pěti ročnících, které se odehrály v krajském městě letos poprvé pořádala a zároveň hostovala tuto výjimečnou akci ve spolupráci s Preventem 99 z. ú., Psychiatrická léčebna Červený Dvůr, jejíž areál zámeckého parku se stal dějištěm závodu. Organizačně a finančně se na pořádání Železného adiktologa podílely mimo jiné také další adiktologické organizace, a to Magdaléna, o.p.s., ADVAITA, z. ú. a SANANIM z. ú. Další ročník závodu pravděpodobně opět proběhne v areálu jedné z těchto pěti organizací, které vzájemně spojily síly, aby závod neupadl v zapomnění. V sobotu 28. 7. 2018 se tak na startu Železného adiktologa 2018 sešli abstinující klienti, pracovníci v adiktologii i závodníci z řad veřejnosti. Doprovázeli je také jejich rodinní příslušníci, přátelé, ať již také ve sportovním dresu nebo jako podpora. Celkem na start závodu nastoupilo 90 závodníků.
Řekl bych k této akci pár slov za sebe. Dělám s pacienty různé aktivity zaměřené na zážitek už od doby, kdy jsem do léčebny v roce 2008 nastoupil. Jsem moc rád, že mi v těchto věcech vedení léčebny nechává volnou ruku a opravdu si toho vážím. Již druhým rokem se s pacienty věnujeme obnově areálu kostela v Boleticích, který zdevastovali vojáci v době totality. Před prázdninami jsme tam přemisťovali část náhrobků, které přežily zkázu, a začali jsme s obnovou malého hřbitova. To je ale trochu jiné, než sport.
Začínal jsem s běháním s pacienty v areálu léčebny, později jsem vybíhal s těmi, co chtěli každý čtvrtek na Kleť. Někdy se nám podařilo vidět Alpy, které byly „za odměnu“. Pak jsem začal pořádat každé babí léto Podzimní běh parkem, který měl několik ročníků. Od roku 2012 jsme jezdili na Železného adiktologa. Vždycky tam bylo vidět nadšení ze společného prožitku, i když zpočátku se některým nechtělo. Důvody mohly být různé, stejně jako teď při triatlonu u nás. Myslím, že často jde o téma překonávání obav, strachu, že to člověk nezvládne, že selže. To potvrzuje mimochodem sobotní výpověď jedné z bývalých pacientek, která přijela podpořit svou bývalou kolegyni z komunity ženského oddělení. Původně měly jet obě, ale ta, která se mnou mluvila, byla po nemoci. Řekla mi po závodě o své kolegyni, že večer před závodem měla hrozné obavy a nevěřila si, že to zvládne. Mluvil jsem samozřejmě s oběma a bylo to tak. A po závodě byla jak vyměněná, šťastná jako blecha, i když se na chvíli z dámy proměnila v holku se zastříkaným obličejem od bahna.
Další důkaz – v pondělí po závodu jsem přišel do práce a pacienti v léčebně měli zvláštní, blažený výraz, který potvrzovali svými slovy typu „to byl úžasnej den, parádní zážitek“ atd. To se týkalo nejen závodníků, hodně lidí se tam mohlo zviditelnit svou prací na přípravě nebo dalším dění kolem závodu. Třeba holky, které psaly diplomy nebo ty, co měly jít nakrájet melouny, čekaly pod terasou vlastně skoro celý závod, protože měly strach, že když tam nebudou, tak něco propásnou. Jeden z pacientů, který dokončil závod úplně nejlépe z těch současných, řekl, že má od sobotního zážitku jasný cíl. Chce po dokončení léčby závodit a myslí si, že by to byl ideální krok k nějaké změně, protože se k nám nedávno vrátil podruhé, po relapsu, který nastal z větší části, protože nevěděl jak naložit s volným časem. Ten mu dřív vyplňoval alkohol.
Jistě by se dalo říct pár dalších příběhů. A pokud jde o jednotlivosti – určitě jde o nějakou sounáležitost skupiny, terapeutický vztah, protože do některých lidí se často musí rýpnout, aby se odhodlali. Už je to šestý ročník, co si o tom společně povídáme před, v průběhu i po celé akci. A fakt je to vždycky hrozně pěkný. Zážitková pedagogika, terapie dobrodružstvím a podobné pojmy jsou popsané v literatuře, ale pro mě osobně je fajn vlastní zkušenost. Na jednoho tak působí celá akce jako kopanec, který ho probudí jak do léčby a aktivity po ní, na druhého tak, že si ověří, že tuhle činnost prostě dělat nechce. Na jednoho taková akce může působit hodně konfrontačně – pamatuju si na jednoho chlapíka, sportovce, který před nástupem do léčby přibral 20 kilo, a úplně ho rozložilo, jak nemohl dýchat, plavat ani běžet – jediné co mu šlo, bylo kolo. Ale vlastně ho to taky nakoplo. Závod totiž dokončil a pak sportoval celou léčbu.
A jinak za mě – Železný adiktolog v Červeném Dvoře se mi fakt líbil. Mám pár věcí, které bych změnil, což je téma k diskusi. Samozřejmě ten v Českých Budějovicích byl jiného ražení, už jenom tím, že byl ve městě. Ale z výše uvedených souvislostí vyplývá, že se nám společně povedla akce, která mimochodem stmeluje a boří hranice mezi světem v léčbě a „tam venku“.
Alexandr Debnar
***
TRIATLON
… no prostě jedním slovem BOMBA!
Původně jsem se přihlásil na výdej guláše. Jsem kuchař, tak jsem chtěl být hned u zdroje. Ve čtvrtek za mnou přišel Martin, jestli nepůjdu závodit. Nakonec mě přemluvil a musím říct, že jsem byl rád. Měli jsme štafetu: Martin I. – plavání, já – kolo no a Martin II. běh. No co se týče organizace si myslím, že to bylo všechno v pohodě. Malé nedostatky nebo zmatky se vyskytnou všude, ale to k tomu patří. Ani jsem nepočítal, že tu bude tolik lidí. Start začal myslím těsně před 12hod. Pozoroval jsem Martina (vyhlížel), kde asi tak může být, když se vraceli. Byl myslím v první polovině plavců podle mého odhadu. No přiběhl k mému kolu, dali jsme si pět a já skočil na kolo. Začátek byl v pohodě, až na to šílené vedro, ale vše se mělo změnit. V prvním okruhu přišla šílená průtrž mračen, která neustávala krom pár chvilek. V druhém kole přišla velká krize, vzadu byla špatná cesta, tak 400-500m byla hodně hrbolatá a mé kuřácké plíce se začali ozývat mohutným sípáním. Dostal jsem křeč na nohou do prstu, vytřeštěné oči, no byl jsem na pokraji sil. Ale potom ke konci 3. kola se to zlepšilo, kyselina mléčná asi ustoupila a pochopila, že nemá smysl se mnou bojovat. No zkrátka dojel jsem. HURÁ!
Když jsem slezl z kola a měl běžet k Martinovi a předat mu štafetu, nemohl jsem vůbec chodit. Odplazil jsem se z posledních sil do boxu pro mrtvé a vytuhnul ochrnutím 🙂 Martina II. jsem viděl až u cíle. Všichni jsme se nabaštili a napili a čekali na vyhlášení výsledků. Nečekali jsme, že bychom se mohli umístit. O to větší bylo naše překvapení, že jsme skončili 2. Měli jsme z toho velkou radost, že tým 3M se umístil (tři Martinové).
Jinak bych chtěl poděkovat všem organizátorům a sponzorům za skvělou práci a přípravu, která by se ale neobešla bez mnoha jiných lidí, jak z oddělení ABC, ty všichni mají mé velké díky.
To je vše. Děkuji.
M.B.
***
Martin K. – závodník ve štafetě. Posílá dojmy v textu a navíc báseň, kterou složil na hodnotící skupinu do „básnického souboje“. Jeho báseň podle zadání musela obsahovat 5 předepsných slov – kosmonaut, flanel, hlen, mikroorganismus, triatlon.
TRIATLON
O víkendu se konal triatlon,
trať mi připomínala tankodrom.
Napřed slunce, sucho, deště, mokro
a pak přišel hlen, který musel ven.
Fuj, je to hnus, jako nějaký mikroorganismus.
Ale zpět k závodu.
Nejsme kosmonauti, ani skauti,
jsme štafeta 3M, sportovci pohodáři,
kteří milují flanel.
Skončili jsme druzí,
dostali jsme diplom, medajli,
ale důležitější jsou vzpomínky,
které zůstanou nám navěky.ŽELEZNÝ ADIKTOLOG
Když jsem se dozvěděl, že se bude v Červeném Dvoře konat triatlonový závod byl jsem nadšený do chvíle kdy jsem si uvědomil, že neumím plavat.
Naštěstí se mi podařilo sehnat další dva závodníky a mohli jsme tak zabojovat za Červený Dvůr ve štafetě.
Samotný závod jsem si neskutečně užíval. I přes nepříznivé počasí na nás dýchala úžasná atmosféra. Na každém kroku usměvaví lidé, co více si přát.
Jsem rád za tuto zkušenost a za vzpomínky které nám zůstanou.
Chtěl bych triatlonový závod doporučit každému, bez ohledu na to jestli jste malí, velcí, tlustí, hubení, protože není důležité zvítězit ale zúčastnit se a překonávat své hranice.
M.K.
***
28. 7. 2018
Toto významné datum se pro mě stává milníkem i očekávanou sportovní akcí, kterou byl právě triatlon Železný adiktolog.
Proč milníkem? V současné době jsem totiž pacientem Červeného Dvora, kde se léčím ze své závislosti a právě zde se závod uskutečňoval. Zasvěcení nebudou ani trochu pochybovat o tom, jak překrásnou volbou se stalo právě toto místo.
I navzdory mému pobytu zde jsem ve svém životě měl a stále mám kladný vztah ke sportu. Zejména ke kolu a běhu. Vzhledem k mému báječnému věku a přibývajícím kilům jsem věděl jediné … zúčastnit se, překonat sám sebe s pocitem, že na to ještě mám, a hlavně nezemřít.
Chuť byla obrovská, opravdová, plná nadšení pod konstantou, jak se říká „hlavně nepřepálit začátek“. První disciplína plavání na 400 m byla víceméně osvěžující – alespoň pro mě. Doplaval jsem totiž v poslední hrstce těch, co umějí plavat. Přeběh ke kolu ve mně vyvolal přímo adrenalinovou výzvu o tom, že si zkusím někoho předjet. Nepředjel jsem nikoho. Naopak. Byl jsem to já, kdo byl předjížděn. Po 10 km zdejšího parku s četnými krtincovými úseky odhazuji kolo. Hbitý přesmyk k běhu byl pro mě signálem, a to s velkým předstihem o další výzvě, že příští rok vyhraji, jako že měsíc a slunce jsou prostě na nebi. Nohy mi totiž vypověděli službu a stali se neposlušnými. Vzdát se?! Nepřijatelná myšlenka.Z posledních svých sil jsem “běh” doťapal a svou pomyslnou vítěznou pásku jsem přetrhl. Můj cíl i úkol splněn. Tolik očekávaný pocit štěstíčka se dostavil, tím chci jen říct svůj konečný objektivni poznatek, že akce nebo chceme-li akce „sportem proti drogám“ opravdu funguje. Funguje ve všech směrech, ať už jde o mentální či fyzické limity či o přetváření hodnot z nezdravých na ty zdravé. Jinými slovy máme opravdu a pouze zdraví jen jedno a na hnoji ho nenajdeme, jak se říká.
Závěrem bych chtěl poděkovat za to, že jsem se mohl zúčastnit, že takové to sportovní projekty existují a mají ohromný smysl do časů budoucích pro lidi, kteří skutečně touží stát se opravdovými. V neposlední řadě patří můj dík organizátorům, kteří do toho vkládají svou energii.
S přátelským pozdravem,
Václav
***
O výzvách a proč je dobré občas trpět
Železný adiktolog 2018. Přiznám se, že od chvíle mé registrace na triatlonový závod spolupořádaný PL Červený Dvůr neuběhl jediný den, kdy jsem na tuhle akci aspoň krátce nemyslel. Online přihlášku jsem vyplnil hned po nástupu do léčby na konci června a zpětně jsem za to strašně rád. Vidina mé doposud největší sportovní výzvy mi pomohla překonat vcelku neveselé časy hned po nástupu do léčebny. Díky ní jsem nacházel motivaci vstát s postele, nazout tenisky a nechat temné časy za zády. Patřím k lidem, kteří potřebují zdolat nepříjemnou překážku, aby si pak vážili dosaženého cíle. A pokud to trošku bolí, tím líp.
Upřímně: jak se pozdní červencové datum závodu blížilo, sílilo zároveň i bytostné přesvědčení, že jsem se asi přihlášením na triatlon malinko pomátl. Že jsem v momentě registrace zažíval nějaké zatmění mysli. Že jsem v sobě úplně nepochopitelně viděl Emila Zátopka Juniora. Že to prostě nedám.
Většinou jsem se proklínal k večeru, kdy jsem s gumovým rohlíkem od večeře v jedné ruce a s přeslazenou kávou v druhé zíral apaticky z okna do parku, do něhož jsem v běžeckých tretrách vyrazil pouze třikrát, z toho jsem to dvakrát zabalil v půli prvního kolečka. Jednou kvůli píchání v boku stále více majestátního břicha, podruhé jsem ucítil knedlíky od večeře nepříjemně blízko jícnu. Nevadí, říkal jsem si v těch chvílích, zítra se do toho obuješ a dáš té trati na frak! Bohužel to schytal zase jenom automat na sladkosti u vrátnice.
Týden do závodu. Odtrénovaná sotva třetina předsevzaté tréninkové várky. Bylo to v neděli, v jednom z posledních deštivých a chladných dnů, kdy mě zachvátila panika. Možná jsem se chtěl potrestat, možná jsem tehdy myslel na Sylvestra Stalloneho v propocené mikině s kapucí příliš často, každopádně jsem hrdinně vyběhl nalehko oblečený do parku a za půl hodiny jsem prosil sestřičku úpěnlivě o paralen. Rýmička mě skolila na tři následující dny a já tak dostal alibi, proč závod odpískat. Ale co se nestalo, já toho nevyužil! Já, tedy ten, který by vděčil v předchozích letech za takový projev milosrdenství bohům. Zřejmě se ke slovu dostalo mužské ego (nebo jak by výstižněji řekla filmová postava tajného agenta Austina Powerse: “můžo”) v kombinaci s představou, jak kynu ležérně divákům v cílové rovince po vzoru Emila Zátopka. Naneštěstí nejsem Emil Zátopek, proběhlo mi hlavou, když jsem v předvečer závodu seděl na kuřárně, třímajíc hrnek horkého čaje v levé a cigaretu v pravé ruce. Kluci mě poplácali po zádech a já dostal strach.
Sobota. Je to tady. Asi umřu. Ne, na to se mám moc rád. Ale třeba takovým úprkem se v historii přeci zachránili už mnohem odvážnější jedinci než jsem já, přemítal jsem hystericky. Aspoň, že v tom nejsem sám, říkám si když v ranním svitu kuřárny hledám očima spolubojovníka a podobného triatlonového sebevraha Václava.
Naše vyděšené pohledy se střetnou a já se malinko se uklidním. Vzájemně se přiškrceným hlasem povzbuzujeme a zároveň se ujišťujeme, “že přeci nebude žádná ostuda, když si čistě teoreticky závodník při závěrečném běhu uleví krátkou chůzí, ne?”. Popravdě, já mám pocit za oba, že to trošku ostuda bude, ale také cítím, že představujeme živoucí důkaz starého, známého hesla, které zní: “není důležité vyhrát, ale zúčastnit se”. Celý ten cirkus dokončit ve zdraví a doběhnout (došourat se) do cíle. Nicméně pižmo strachu se nade mnou vznášelo i při mé páté ranní cigaretě. Šlachovití padesátníci a šedesátníci, kteří kolem nás to ráno s lehkostí kroužili cvičně na kolech, mě na sebevědomí a klidu nepřidali.11:00 a pestrobarevný dav závodníků se vydal na přesun k chvalšinskému rybníku, kde závod měl o půl hodiny později vypuknout 400 metrovým plaváním. Jeli jsme s Václavem bok po boku na kolech vyhlídkovým tempem a v hovoru utíkali do osamělých končin Aljašky, kterou společně jednoho dne navštívíme. Bohužel, závodu jsem tím neutekli.
Při hromadném startu jsem se nejdřív docela smál, až pak mi došlo, že tohle není koupák na Mácháči a že budu fakt muset doplavat na konec rybníku a zase zpátky. Zapomněl jsem vám říct, že plavat skoro neumím. Tedy plavu stylem, kteří ostatní rádi označují jakožto techniku “paní Radové”. Nepatří mezi ty nejúčinnější, ale neutopíte se. Těsně před koncem jsem se ohlédl za sebe a říkám si, je to dobrý – mezi několika posledníma hlavama vidím i tu Vencovu. Zatím nejsem poslední.
To už si nazouvám na mokrá chodidla ponožky a skáču na kolo. A to doslova, mám zatím nepochopitelně hodně energie! Bohužel mé uvažování zase jednou zakalil pan adrenalin se slečnou euforií a nedovolili tak mému mozku přijmout zjevnou informaci, totiž, že mám před sebou asi tak ještě 89 procent závodu, konkrétně 20 km na kole v těžkém terénu a 5 km běhu. Takhle mentálně vyzbrojen jsem v šíleném tempu a s ďábelským úsměvem předjížděl jednoho cyklistu za druhým, vždy s polopříčetným, chraplavým zvoláním “beru tě zleva!”, nebo “pozor, jedu z prava!”. Někde u brodu přes potůček, mezi rybníkem a parkem, tedy hned po efektním šplouchnutím cákance vody, mě záhy docvaklo, že už nemůžu. Kuřákovy plíce lapali po dechu a ostrá pichlavá bolest ve stehnech mě signalizovala, že mám vážný problém. Nechal jsem se strhnout malebnou krajinou okolních lesů a luk a neuvědomil si, že v parku mě ještě čekají čtyři čtyřkilometrová ckylistická kolečka v těžkém terénu. Slovy Václava jsem “přepálil začátek”.
Rozvážnější závodníci mě také v parku pomalu začali dojíždět a ti samí cyklisté, které jsem tak triumfálně před několika málo minutami předjížděl, mě mlčky nechávali postupně za sebou. Zafňukal jsem, zatnul zuby a pokračoval v krasojízdě. Jeden předpoklad se mi ale při závodě potvrdil. Diváci a jejich hlasité povzbuzování skutečně jakoby závodníkovi vlejou krev do žil. Takto okysličen jsem se sýpáním, ale v celkem dobrém tempu zvládnul čtyřikrát zdolat krtince v parku a ještě vyseknout efektní smyk u zámku pro diváky, při kterém jsem málem havaroval.
Nakonec to zvládám obstojně, říkal jsem si v duchu při dokončování posledního cyklistického okruhu. Po sesednutí z kola v depu č.2 a náhlém zavrávorání při pokusu o okamžitý přechod do běhu, jsem předchozí myšlenku přehodnotil na staré známé “asi umřu”. Přišla krize, povědomé píchání v boku a silná touha zastavit se a odskočit si na točenou malinovku do zázemí. Skutečně, jen co jsem zmizel z očí poslednímu divákovi, jsem za rohem zbaběle přešel do chůze a brek už už se mi vtíral do tváře. Nakonec zvítězilo přání “nepodělat se”. Zatlačil jsem slzičku a s vypětím posledních sil opět přepnul do pajdavé podoby běhu. Těch posledních pár kilometrů jsem zažíval uvnitř malé soukromé peklo. Cítil jsem, že mi nohy vypovídají rychle službu a já konečně pochopil, co lidé myslí tím, když říkají “nohy mě pomalu začali odcházet”.
Když jsem se dobelhal do cíle, projel mi celým tělem intenzivní pocit úlevy a štěstí. Že je to utrpení konečně u konce. Že si můžu sednout. Že můžu pomalu zase dýchat. Že žiju.
Jsem asi blázen, ale chci jít do něčeho podobného znova, už teď pomrkávám po dalším sportovním sebetrýznění, až skončím léčbu, třeba v Českých Budějovicích. Ačkoliv to vyzní šíleně, doporučuju něco takové absolvovat každému. Nebudete litovat. Protože další staré známé úsloví praví: “co tě nezabije…”.
Marek, PL Červený Dvůr